HISTORIE

Evropský parlament je institucí EU, která se za dobu svého působení nejvíce vyvíjela, během druhé poloviny dvacátého století upevňovala svoji pozici v institucionálním trojúhelníku ES/EU a nabývala na významu vedle Evropské Komise a Rady.

Shromáždění ESUO, předchůdce dnešního Evropského parlamentu, bylo založeno v  roce 1952 Smlouvou o Evropském společenství uhlí a oceli (ESUO). Zasedalo zde 78 zástupců šesti členských zemí: Francie, Německa, Itálie, Nizozemí, Belgie a Lucemburska. Počty křesel ve Shromáždění byly stanoveny na základě počtu obyvatel dané země, ale zároveň nesmělo dojít k diskriminaci malých zemí. Volba zástupců nebyla přímá, delegáti do Shromáždění byli nominováni z řad poslanců národních parlamentů. Shromáždění bylo pouze kontrolním orgánem (dohlíželo na činnost Vysokého úřadu, předchůdce Komise) s  rozpočtovými pravomocemi.

V roce 1957 byla uzavřena Smlouva o Evropském společenství pro atomovou energii (EURATOM) a Smlouva o Evropském hospodářském společenství (EHS). Bylo dohodnuto, že Shromáždění se stane společným orgánem pro ESUO, EURATOM i EHS a počet zástupců se rozšířil na 142. Shromáždění mělo pravomoci odvolávat neomezeně bez časového a tématického omezení Komisi EHS a EURATOM. U Vysokého úřadu ESUO muselo být odvolání založeno na negativním hodnocení výroční zprávy.

Změna názvu ze Shromáždění na Evropský parlament proběhla v  roce 1962, ale do primárního práva byl tento název začleněn až v Jednotném evropském aktu roku 1986. K posílení pravomocí Evropského parlamentu došlo tzv. Slučovací smlouvou, která v šedesátých letech sjednotila instituce pro všechna tři společenství a Evropský parlament získal neomezenou pravomoc odvolávat sjednocenou Komisi (nová podoba Komise sloučila Vysoký úřad ESUO, Komisi EHS a EURATOM).

Význam Evropského parlamentu začal narůstat především s prvními přímými volbami v  roce 1979. Poslanci byli voleni v národních volbách a získali tak nezávislost na národních parlamentech. Tento orgán od té doby zastupoval občany, byť svým založením měl zůstat nadnárodní. Parlament začal od počátku osmdesátých let více využívat své kompetence týkající se rozpočtu a procedury konzultace a získal další možnosti v  oblasti vztahů s Evropskou Komisí a Radou. Pravomoci EP ale nadále zůstávaly pouze konzultativní a kontrolní.

Přijetím Jednotného evropského aktu v  roce 1986 se Evropský parlament zapojil do procesu přijímání legislativy, což znamenalo přelom v historii vývoje tohoto orgánu. Od roku 1986 byly možnosti Evropského parlamentu posíleny zavedením procedury spolupráce, která umožnila Parlamentu předkládat pozměňovací návrhy k projednávané legislativě. Parlament dále získal pravomoci při rozhodování o přijetí nových zemí a mezinárodních smlouvách.

Zvyšující se důležitost EP a důraz na jeho kompetence byly výrazně podpořeny ve Smlouvě o Evropské unii zavedením nové procedury - spolurozhodování. Tato procedura dává Evropskému parlamentu možnost vetovat legislativu v  některých oblastech. Parlamentu byla přidělena i další významná role, a to při nominaci a schvalování členů Evropské Komise. Oblasti, o kterých Evropský parlament spolurozhoduje, byly Amsterodamskou smlouvou v roce 1999 a Smlouvou z Nice v roce 2000 ještě dále rozšířeny.

Evropský parlament tvoří 754 poslanců volených každých 5 let v  přímých volbách. V čele Evropského parlamentu zasedá předsednictvo s předsedou, kterému asistuje 14 místopředsedů. Současným předsedou je Martin Schulz.

*bez pozorovatelů.