Ústava pro Evropu byla mezinárodní smlouva vycházející z práce Evropského konventu svolaného v roce 2001 Laekenskou deklarací, který si kladl za cíl zjednodušit a zefektivnit fungování Evropské unie po rozšíření o nové členské státy a nastínit vizi budoucího směřování sjednocené Evropy. Dokument, který měl nahradit dosavadní zakládající smlouvy ES/EU, a který podepsaly všechny členské státy EU, nicméně v platnost nevstoupil, neboť jeho schválení zamítli v referendu francouzští a nizozemští občané.

V reakci na tuto situaci se na úrovni členských států EU rozvinula debata o potřebě vytvořit všeobecně přijatelný text, který by se více zaměřil na aktuální otázky spojené s bezprostředním zajištěním efektivního fungování EU v nejbližší době a méně již na dlouhodobé vize budoucnosti Evropy, u kterých dosud schází jednotný pohled na věc.

Výsledkem "období rozvahy" a následných politických diskusí mezi členskými státy a evropskými institucemi a mezivládní konference iniciované německým předsednictvím EU, byla tzv. Lisabonská smlouva, nazývaná též Reformní, kterou členské státy slavnostně podepsali 13.prosince 2007 a v platnost vstoupila 1. prosince 2009.

Tento kompromisní dokument v určitých ohledech navazuje na text Ústavy pro Evropu nicméně vypouští z něj prvky, které byly v některých členských státech považovány za poněkud kontroverzní, mj. symboliku EU. Lisabonská smlouva též narozdíl od "Evropské ústavy" nenahrazuje stávající zakládající smlouvy ES/EU, ale pouze je upravuje a doplňuje.

Lisabonská smlouva si klade za cíl zpřehlednit právní úpravu EU, poskytnout EU právní subjektivitu, upravit fungování institucí EU s cílem zefektivnit rozhodovací proces a zvýšit akceschopnost EU na mezinárodní úrovni. Dokument má transformovat EU tak, aby byla schopna reagovat na nový výzvy a jevy spojené s nástupem globalizace jako jsou např. mezinárodní terorismus, energetická bezpečnost, klimatické změny a zajištění trvale udržitelného rozvoje. V rámci vnitřní reformy má dojít k posílení demokratických mechanismů ve fungování EU a celkovému širšímu zajištění práv občanů EU. V duchu předchozích smluv o ES/EU se i Lisabonská smlouva hlásí k tradici evropských hodnot a ke kulturnímu, náboženskému a humanistickému odkazu, a potvrzuje roli procesu sjednocování Evropy jako důležitého prvku pro zachování míru a spravedlnosti na evropském kontinentu.        

Samotný dokument se skládá z Preambule a dvou hlavních částí - změny Smlouvy o Evropské unii, změny Smlouvy o založení Evropského společenství (nově přejmenované na Smlouvu o fungování Evropské unie). Text je zakončen obecnými a závěrečnými  ustanoveními. Ke smlouvě je připojeno 12 protokolů a 53 deklarací.

Lisabonská smlouva narozdíl od Ústavy pro Evropu nenahrazuje zakládající smlouvy ES/ES ale pouze je v některých aspektech pozměňuje a doplňuje. Dokument však zachovává nejdůležitější úspěchy Ústavy v otázkách demokratické zákonnosti, účinnosti a posilování práv občanů. Zároveň přináší institucionální změny potřebné pro efektivní zajištění fungování orgánů rozšířené Evropské unie.

V úvodu se Lisabonská smlouva hlásí k hodnotám a cílům Evropské unie stanovených ve Smlouvách o EU /ES. V oblasti dotýkající se demokracie a lidských práv text právně zakotvuje Listinu základních práv Evropské unie, čímž je zajištěna její závaznost pro členské státy (s určitými výjimkami pro Velkou Británii a Polsko). Dokument rovněž poskytuje právní základ pro přistoupení EU k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Smlouva též dává širší možnosti občanům zapojit se přímo do fungování EU a to prostřednictvím tzv.občanské iniciativy. Petice s podpisem jednoho milionu občanů EU může vyzvat Evropskou komisi k zahájení aktivit v oblasti, ve kterých má příslušné pravomoci.

Lisabonská smlouva zavádí funkci stálého Předsedy Evropské rady voleného na dvou a půlleté období. Předsednictví Evropské rady již tedy nebude rotovat mezi členskými státy v půlročním cyklu jako tomu bylo do dnešní doby. Hlavní úlohou stálého předsedy bude zajištění fungování Evropské rady a též reprezentace členských států navenek.

Systém národního předsednictví není Lisabonskou smlouvou zcela odstraněn nýbrž dochází k jeho reformě. Předsednictví Rady EU bude i nadále rotovat mezi jednotlivými členskými státy. Ty budou své aktivity koordinovat v rámci tříčlenných skupin - tj. se státem, který své předsednictví právě završil a se státem, který ho zaujme v dalším funkčním období. Tento postup posílí stabilitu a kontinuitu ve fungování této instituce. V Radě EU rovněž dojde k úpravě hlasovacích pravidel. Kvalifikovaná většina se po přechodném období stane obecným pravidlem hlasování. Definice kvalifikované většiny vychází z návrhu obsaženém již v Ústavě pro Evropu. Pro přijetí legislativy bude nově třeba dvojité většiny - t.j 55%  států zastupujících 65% obyvatelstva. Nově formulovaný Ioaninský kompromis pak stanovuje podmínky, kdy může menšina států zablokovat v Radě EU legislativu se kterou nesouhlasí.

Aby byla zajištěna větší efektivita instituce, dojde od roku 2014 ke snížení počtu komisařů tak aby nové složení odpovídalo dvěma třetinám počtu členských států. Pro zaručení rovnosti bude zaveden rotační princip, který zajistí, že každý stát bude mít svého zástupce ve dvou ze třech pětiletých funkčních období Komise.      

V oblasti zahraniční politiky se fungování Evropské komise přímo dotkne i změna na úrovni Vysokého představitele EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku, který nově převezme i roli Evropského komisaře pro vnější záležitosti a Evropskou sousedskou politiku. Vysoký představitel pak bude zároveň stálým předsedou Rady EU pro zahraniční věci a členem kolegia Evropské komise. Spojení funkcí a institucionální posílení pozice má zajistit efektivnější provádění zahraniční politiky EU.

Lisabonská smlouva v určitých oblastech mění složení i pravomoci Evropského parlamentu. Počet členů bude nově omezen na 751 (750 poslanců EP a předseda). Smlouva rovněž pokračuje v dlouhodobém trendu posilování pravomocí parlamentu. Větší váhu tak získá v legislativním procesu, kdy díky metodě spolurozhodování použité při 95% projednávané legislativy, zaujme rovnocenné postavení ve srovnání s Radou EU. Parlament též posílí své pravomoci v personálních otázkách, např. při výběru předsedy a ostatních členů Evropské komise. Dále získá širší kompetence v rozpočtové oblasti, kde se ruší rozlišení mezi povinnými a nepovinnými výdaji a při projednávání víceletého finančního rámce, který se stane právně závazným.

Evropský soudní dvůr nově získá pravomoci přezkoumávat rozhodnutí i v oblastech "svobody, bezpečnosti a práva", tj. i v záležitostech spadajících do dosavadního třetího pilíře EU. Nadále však zůstane bez kompetenci v oblasti zahraniční a bezpečností politiky EU. Personálně budou kapacity soudu posíleny díky navýšení počtu generálních advokátů z 8 na 11.

Lisabonská smlouva posiluje právní status EU a to díky jednotné právní subjektivitě. To v praxi znamená, že EU (a nikoli pouze Evropské společenství a Euratom jako tomu je v současnosti) bude moci vstupovat do právních vztahů, tj. bude moci se stát členem jiných mezinárodních organizací či jménem členských států podepisovat mezinárodní smlouvy v oblastech, ve kterým má k tomu  příslušné pravomoci.

Lisabonská smlouva ruší pilířovou architekturu Evropské unie. Tím získají evropské instituce více pravomocí i v oblastech policejní a justiční spolupráce ve vnitřních záležitostech (dřívější třetí pilíř) a v zahraniční a bezpečnostní politice (dřívější druhý pilíř). V první kategorii si Velká Británie a Irsko vymohly výjimku, v zahraniční a bezpečnostní politice si členské státy uchovaly právo veta.

Již v dřívějších diskuzích na úrovni vlád a poslaneckých sborů členských států byla často projednávaným tématem role národních parlamentů v evropském legislativním procesu. Lisabonská smlouva postavení národních legislativních orgánů posiluje tím, že zavádí mechanismu tzv."žluté karty", který dává parlamentům členských států větší kontrolu nad dodržováním zásady subsidiarity. V praxi to znamená, že v případě, kdy se třetina národních parlamentů vysloví proti legislativnímu návrh Komise, o kterém budou předem informovány,  musí jej Komise znovu posoudit. Toto opatření tak umožní národním parlamentům se významným způsobem podílet na formulaci evropské legislativy.    

Volněji vymezená strukturovaná spolupráce v otázce obrany zjednoduší možnosti užší spolupráce členských států v oblasti bezpečnostní politiky. Doložka o solidaritě pak bude deklarovat připravenost jednotlivých členských států si navzájem poskytnou pomoc v případě, že se některý z nich stane cílem teroristického útoku či oběti přírodní nebo člověkem způsobené katastrofy. I přes tyto nové prvky bude v citlivé oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky nadále patřit hlavní slovo (včetně práva veta) národním státům, které dají prostor Vysokému představiteli pro zahraniční a bezpečnostní politiku pouze v oblastech, kde bude mezi členskými státy EU panovat jednotný názor.

Lisabonská smlouva zavádí mechanismus pro další změny zakládajících smluv a přesun pravomocí na evropskou úroveň. Pro tyto změny je ovšem nadále vyžadováno jednomyslné rozhodnutí vše členských států.

Smlouva nově upravuje přesná pravidla postupu při žádosti členského státu o vystoupení z Evropské unie. Ustanovení v této oblasti dosud nebyla v zakládajících smlouvách přímo explicitně uvedena, ačkoliv možnost vyvázat se ze zakládajících smluv ES/EU vždy existovala a to na základě pravidel daných mezinárodním právem.